I nadále je otevřena přesně jedna přepážka ze šesti možných. I nadále stojím na dlaždičkách, které již samy zapomněly, jakou vlastně měly původně barvu. I nadále visí na nástěnce optimistické informace, které nikoho nezajímají. Jen dříve to bylo o lepších zítřcích, dneska to je s usměvavým panáčkem nabízejícím služby, jež nikdo nechce.
Když se konečně doškrábu k paní úřednici a vyřeším svůj požadavek, zeptá se mě, zda nechci los s čertem nebo andělem. Jsem trošku zaskočen touto lukrativní nabídkou a když vidím děs v jejích očích, zeptám se, zda to musí nabízet. "Ano," odpoví ona.
"A vy jich musíte prodat nějaký počet?"
- "Ano," odpoví opět ona.
" No a co když jich neprodáte dost?"
- " Tak si je musím koupit sama, " odpoví a já se vzápětí dozvídám, proč má děs v očích. Paní (z kategorie BÁBA), co stojí za ní, je totiž kontrolorka a hned přede mnou ji seřve, že vyzrazuje obchodní tajemství. Hrozně rád bych po této akci jejich obchodní tajemství vyzradil dál, ale nějak to nikoho nezajímá.
Minulý rok tato super instituce zjistila, že když lidé tráví průměrně hodiny v jejích frontách, může se jim alespoň něco prodat. A tak vyhnali zaměstnance před přepážky a začali nabízet. Mně chudák starší paní nabídla před Vánoci omalovánky pro děti. Trošku nechápavě jsem na ni po čtyřiceti minutách ve frontě koukal, ona vycítila, že mám zájem a nabídla mi ještě pytlíky do koše! Zřejmě, kdyby si děti nechtěly malovat, tak jim můžu ten pytel do koše narvat na hlavičky.
Jako třešinka na dortu pak už působí reakce paní na přepážce, když jsem chtěl zaplatit kartou a dozvěděl se, že to nejde. Prý je Visa a MasterCard pro Českou poštu konkurence a tak je neberou. Podíval jsem se na přepážku, kde v tu chvíli byl jako hlavní prodejní hit odpuzovač molů a marně přemýšlel, komu je vlastně tato společnost konkurencí.
Odpověď opět není složitá. Jsou to stánkaři přes ulici.