Po operaci ramene mi byla nabídnuta možnost hospitalizace v rámci rehabilitací. Několik stovek za den, nekup to. Zdraví mám jen jedno, tak jsem souhlasil. Netušil jsem, že si platím za bolest, bolest a bolest.
Vše začíná ve chvíli, kdy mě dvě hodiny po sundání ortézy posadí do motodlahy. To je takový stroj, kam odsouzence-pardon pacienta- připoutají za postiženou končetinu a motodlaha s ní pak hýbe bez emocí a bez soucitu. Nahoru, do stran, to je jedno, vždy je to utrpení. Myslím, že ve Španělsku čtrnáctého století se tomu říkalo natahování na skřipec nebo vplétání do kola. Když mě stroj po třiceti minutách utrpení vyplivne, vezme si mě fyzioterapeut na lůžko dokud se ještě nemůžu bránit. Tam si mě přidrží kolenem, abych neutekl a nebohou končetinu pod heslem: "Musíme to přece rozhýbat," dodělá.
Po tomto dvojboji dolezu jako zpráskaný pes na lůžko a čekám na odpolední motodlahu, která se mi opět snad snaží vyrvat ruku z kloubu. Abych zažil co největší ponížení, sedí vedle mě asi stoletá bělovlasá paní, vesele se na mě zubí a stroj ji zvedá ruku do míst, kam jsem nedosáhl ani před úrazem. Můj rozsah pohybu dvacet stupňů je o to více deprimující.
Na pokoj za mnou přichází sestřička a ptá se mě, zda beru něco na bolest. Když odvětím, že ne, vědoucně se usměje a odpoví: "Nebojte, tady budete."
Odpoledne mě čekají ještě vířivky. Na ty se těším, konečně zrelaxuji. Vlezu do vany a sestřička se mě ptá,. co mám. Odpovídám jí, že rameno a že mi dnes sundali ortézu. Sestřička vykulí oči a udiveně se ptá:" A to vám napsali tohle?" Říkám si, co blázní, vířivky, ne? Sestřička je pustí a náraz proudu se mnou mrští na protější stěnu vany, kde se dalších dvacet minut plácám jako ryba na suchu a snažím se přežít.
Na závěr mi fyzioterapeut doporučí, ať si pořádně a co nejvíc pětkrát denně štípu do jizvy po operaci, já si dávám tři prášky proti bolesti a jdu před Večerníčkem spát.
Zdá se mi o motodlaze, inkvizici a španělské botě. A já blbec si za to platím... .
